5 minut Sport

Běhat? Ne, díky, nepůjdu.“ 

Prvních pět let manželství mě můj muž často přemlouval, abych šla běhat, ale neúspěšně. Vždycky se našel důvod, proč se k němu nepřidat. Nabitý pracovní rozvrh, déšť, vedro, později těhotenství, kojení, druhé těhotenství a takto bych mohla pokračovat donekonečna. Říkala jsem si, že zkrátka nejsem běžec. I když chodec, to ano. Dlouhé procházky s kočárkem byly mou oblíbenou kratochvílí, zvlášť v době, kdy dcera vydržela v kočárku i tři hodiny v kuse spát. Denně jsem se zásobila svačinami, nasadila si sluchátka s audioknihou nebo přizvala na procházku kamarádku a vyrazila jsem. Můj muž si nechal vyprávět, kde všude jsem chodila, až mi to jednoho dne změřil. Nebylo neobvyklé, že jsem nachodila i 7 kilometrů. „Když tolik ujdeš, mohla bys i běhat,“ prohlásil manžel. 

Vážně bych mohla? Popravdě, odraz v zrcadle mi občas připadal nemilosrdný. Dva roky po porodu už nemůžete svádět povislé břicho na těhotenství. A fotky z dovolené od moře jsem raději vůbec nenechala vyvolat. Nicméně nechuť k pohybu pořád převládala.

Jak překonat stud a namotivovat se? 

Představovala jsem si, jak na mě při běhání budou ostatní koukat se zdviženým obočím. Sama sebe jsem přesvědčila, že bych byla směšná. Pocity studu a zadupanou sebedůvěru jsem si ovšem nechtěla přiznat, takže navenek byly mé argumenty o něco povrchnější. Vždyť nemám boty. Ani nic vhodného na sebe. Tím bylo vše vyřešeno. Až do návratu z jedné podzimní procházky. Svlékám sebe, děti, šťastná, že nepršelo, načež mi manžel podává krabici. Dárek pro mě?! Dárky já ráda! Trhám papír a všechny další obaly, až objevím běžecké boty! Podpásovka z vlastních řad. Několik dalších dní krabici nedůvěřivě obcházím, až je opravdu trapně zbabělé odkládat nevyhnutelné.

Krušné a bolestivé začátky

A tak stojím v zářivě růžových botách na cyklostezce a čekám, až kolem dokola nikdo nebude. To jako mám teď běžet? Teď hned? Hluboký nádech. A vykročit pravou. Hudba hraje a já běžím! Asi 150 metrů. Píchá mě v boku a nemůžu dýchat. Možná omdlím. Tak takhle asi ne. Znovu a lépe. Pomaleji. Tak pomalu, že mě předejde několik chodců. Naštěstí bez brýlí nevidím, jak se při pohledu na mě tváří. První „běh“ je za mnou. Tři dny jsem úplně rozlámaná. Už nikdy ty boty neobuju. Ale muž to se mnou nechce vzdát. Dostávám rady, povzbuzení, o děti je postaráno. 

Ten výjimečný den nakonec přeci jen přišel

Znovu vybaluji boty z krabice, zpočátku praktikuji chůzi s občasným poklusem. Později klus k cíli – doběhnu ke třetí lampě. Až za ten spadlý strom. A nakonec přišel ten výjimečný den. Běžela jsem celou vytyčenou trasu bez přestávky. To si zasloužilo vyměnit původně domácí legíny za opravdové běžecké. Sice jsem si pořád připadala nepatřičně a rozhodně nepoužívala označení „běžec“, ale byla jsem pyšná za každý svůj uběhnutý kilometr. Jo a ty v dešti počítám za dva. Zase se mi začal líbit můj odraz v zrcadle. A pak se to stalo, jednou mě míjel jiný běžec a mávnul mi na pozdrav. Došlo mi, že tímto gestem mě přijal do party. Jsem běžec! Běžkyně, chcete-li. Skvělý pocit.

Jsem běžec! Běžkyně

Říká se, že stačí tři týdny a zvyknete si na pohyb tak, že vám při pauze začne chybět. U mě se třítýdenní zázrak nekonal. Ale nakonec se stal. Nikdy jsem nechápala, proč si můj muž balí k moři tenisky. Teď vozíme dvoje. Běhám pro radost a když se mi chce. Jak daleko a jak rychle se mi chce. Nic neměřím. I když, před pár týdny jsem dostala sportovní hodinky. O tom, jestli se skamarádíme, si povíme třeba někdy příště.

Sdílení článku