7 minut Sport

Nechcete trochu postrčit, pane? Vždyť se do toho kopce strašně nadřete…,“ oslovil mě pán středního věku na elektrokole, když mě míjel v mírném stoupání na polní cestě. Měl pravdu, skutečně jsem se na svém starém vozíčku posouval vpřed dost těžkopádně, ruce postrádaly pevný stisk, bolela mě ramena a vůbec se mi nechtělo v lenivém nedělním odpoledni tu slabost jakkoli překonávat.

Přesto jsem odmítl. Vlastně ani nevím proč. Určitě to nebylo z hrdosti, z potřeby ukázat, že byť jsem postižený, zvládnu všechno sám. Ani z ostychu a obavy, že si budu „muset“ teď s tím cizím člověkem povídat a třeba se mě bude i na něco osobního ptát. To se občas přihodí, že taková nabídnutá pomoc není zcela „nezištná“ a je záminkou ke sdělení osobní zkušenosti s handicapem nebo s věcí zcela nesouvisejícího charakteru. Takových už jsem slyšel, často se od sebe moc neliší a ukazují na to, jak obtížné bývá zkušenost a prožitek sdělit, a ještě komplikovanější na bližního přenést.

V dotčené chvíli to však nehraje žádnou roli. Samozvaný pomocník tě zajme, drží rukojeti za tvými zády a postrkuje tebou vpřed. Už se v tom zkrátka vezeš, respektive stáváš se rukojmím. Má tě zcela v moci a ta moc je opojná. Míří s tebou tam, kam se mu zachce, štěrkem cest tebou smýká a kropí tě proudem svých myšlenek a názorů. Toho cyklistu na baterky jsem však odmítl opravdu jen tak; prostě ne, děkuji vám a jel jsem dál a přemýšlel nad tím, jak vnímám nabídnutou pomoc a jak ji umím přijmout, případně odmítnout.

Téma pomoci, respektive otázka, jak postiženým pomáhat, kdy pomoc nabídnout a zda o ni vůbec stojíme, se často na besedách objevuje v dotazech žáků napříč všemi věkovými skupinami. Odpověď je snadná – překonejte ostych a pomoc nabídněte. Sluší se však nejdříve zeptat, zda je vůbec potřeba a pokud ano, tak jaká. Nepřeceňujte zkušenosti, které máte. Každý z nás může mít trochu jiné potřeby, schopnosti, ochotu pomoc přijmout, a i představa toho, jak by měla vypadat, se liší. Zkrátka vaše podaná ruka se může snadno změnit v násilnickou tlapu. Nevidomého pak v neodbytné horlivosti vlečete do míst, kam rozhodně jít nezamýšlel, vozíčkáře vezete prudce a rychle po hrbolaté cestě a on mlčí ani nedutá strachem z toho, že se bude brzy poroučet na kolena poté, co se mu do předních koleček, o jejichž vratkosti nemáte potuchy, zasekne nějaký kamínek. A aby toho nebylo málo, přihodí se, že nakládáte do auta vozík, jenž si postižený (v tomto případě se pojmenování obzvlášť hodí) právě vyložil z auta, aby na něj mohl nasednout. A vám se pak zdá divné, proč se tak znechuceně ušklebují, podivně cukají rukou, sedí na těch kolečkových židlích jako na trní a ani nepoděkují. Jsou nějací divní. Nevděční. Postižení. A svět je rázem bohatší o další nedorozumění.

Vedle pomoci, na které se snadno dohodnete a získáte v ní brzy velmi užitečnou praxi, existuje i pomoc, řekněme vyššího řádu. Jedná se o schopnost citlivě otevřít bolestivé téma, umět naslouchat a ulehčit trápení. Zde už těžko dávat jakékoli rady a doporučení. Jsou lidé, kteří mají dar a pomáhají s přirozenou lehkostí a samozřejmostí, a pak ti, kteří se k ní skrze vlastní rány, krev a bolest probili.

Těším se tomu, že čas od času i tento motiv zarezonuje při našich besedách v otázkách typu – jak se máme chovat k blízkému, kterému se přihodil vážný úraz nebo onemocněl těžkou nemocí?  Chovat se přirozeně? Ale jak takové přirozenosti dosáhnout, když náhle nastalá situace je značně nepřirozená a obě strany odmrštila daleko za komfortní zónu. Budiž nám, ambasadorům, podobné dotazy inspirací a prostorem, ve kterém lze hledat a nacházet motivy k odpovědím na nelehké otázky. Hledejme je u dětí samotných – v jejich chování, našich pocitech a reakcích na ně.

Jednou jsem na bazéně zahlédl malého chlapce, kterého instruktor hodil do vody. Bylo to z legrace, chlapec sám chtěl. Pošťuchovali se navzájem, kluk provokoval a žadonil. Až se to stalo. Snad byl odhod příliš razantní, voda chladnější či mu vnikla do nosu a do úst. Každopádně jej to vylekalo tak moc, že se začal topit. Na břehu pak dlouho nemohl popadnout dech a utišit pláč. Než přiběhla paní s osuškou. Zabalila ho do ní a posadila si vyděšeného hošíka na klín. Nářek ustával, ještě chvíli vzlykal a zanedlouho bylo po pláči. Banální příhoda, řeknete si. Jistěže ano. Ale tento jednoduchý vzorec funguje. Buďme připraveni a mějme odvahu obejmout bližního nebo i vlastní smutek a strach, jako by se jednalo o malé dítě. Mluvme s ním nebo mlčme, ale buďme při něm a trpělivě čekejme, až najde odvahu otevřít své srdce. Věřím na to, že každá, i ta nejzatvrzelejší a bolestí zkroušená duše touží po konejšivém vyvzlykání se v hřejivém objetí.

Netrvalo dlouho a pán s elektrokolem se přehoupl přes horizont. Možná si chtěl mnohem víc povídat než tlačit. Zmizel mi z dohledu. Zabralo mi to nějakou dobu a mnohem víc úsilí, než jsem se i já vyštrachal na vrchol toho kopce. Minuli jsme se, ale ten čas nepovažuji za promarněný, byla to fajn vycházka.

Sdílení článku