U nás na vesnici měli kolo všichni, proto si ten den, co jsem v páté třídě dostala své vysněné modré horské kolo pamatuji dodnes. V dětství jsem ježdění milovala. Ale jak už to tak bývá, nadšení upadá s rostoucím věkem a novými možnostmi zábavy, a tak se na kolo dlouhé roky prášilo ve sklepě a já si na něj ani nevzpomněla, dokud nepřišla doba covidová a spousta lidí začala věnovat více času aktivnějšímu životnímu stylu. Někdy v té době mi kamarádka navrhla, abych si do Prahy kolo přivezla a zkusila být taky aktivnější. Jenže to moje staré už něco pamatuje a moc jsem mu nevěřila.
Kvalitní výbava je základ
Když začínáte s novým sportem, je nejdůležitější koupit si nové, kvalitní vybavení, které odvede pozornost od toho, že jste činnost delší dobu nepraktikovali a moc vám to nejde. To přesně byl můj cíl, jen jsem netušila, že kvůli covidu bude na trhu nedostatek součástek, a tedy i nedostatek kol. Navíc jsem měla své požadavky a preference. Nové kolo by mělo být lehké, mělo by se dát jednoduše složit, aby se eventuálně vešlo do auta a hlavně by mělo mít vhodnou barvu. Jsem přece ženská, nebudu kolo a outfit ladit do barvy, která mi nesluší. Co vám budu povídat, byl to stres, a to jsem ještě ani nikam nevyjela. Nakonec jsem kolo dle mých preferencí našla a byla to láska na první pohled. K barvě kola jsem samozřejmě sladila helmu a další vybavení. A že mám kolo v bytě kvůli nedostatku místa hned vedle postele? To jsem vůbec neřešila.
Je důležité stanovit si cíl
Ze začátku jsem jezdila kratší trasy, ale mým přáním bylo překonat své limity a dojet z Prahy do 56 kilometrů vzdálené vesnice Velim k rodičům. Představy o hektické dopravě kolem Černého mostu a řidičích, co nesnáší cyklisty mě ale od tohoto nápadu držely zpátky. Navíc jsem ani neznala cestu, jsem zvyklá jezdit jen autem po dálnici. Pro někoho je 56 kilometrů nic, ale pro mě to byl zatím nedosažitelný cíl. Opakovala jsem si, že nejsem bábovka a dokud to nezkusím, nebudu vědět jestli na to mám.
Naplánovala jsem si trasu a zavolala našim, že přijedu, jen jsem nespecifikovala, jaký dopravní prostředek zvolím. Už nebylo cesty zpět. Jako plán B jsem měla na telefonu bratra, který vlastní velké auto a byl připraven mě v případě problémů i s kolem naložit, ale doufala jsem, že k tomu nedojde. Přiznejme si, že stát se toho mohlo hodně. Neměla jsem ani náhradní pláště, ani pumpičku. A i kdybych vše potřebné měla a nedej bože třeba píchla, stejně bych nevěděla, jak náčiní použít.
Ráno jsem vstala s lehkým šimráním v břiše. Míchaly se ve mě pocity nadšení a strachu. Počasí bylo tak akorát, ideální podmínky na strastiplnou výpravu do Velimi. Držela jsem se na cyklotrase s označením A26 a úsek s pražským provozem jsem překonala překvapivě rychle a bez problému. První komplikace nastala vzápětí, když mi spadl řetěz. Naštěstí jsem holka šikovná, hned jsem ho nahodila zpátky a zvesela si pokračovala v cestě dál, dokud jsem se i přes navádění pomocí aplikace mapy.cz neztratila. Žádná holka šikovná, blondýna jsem! Špatně jsem odbočila a dostala se někam, kam jsem vůbec nechtěla.
Chvilku jsem vedla vnitřní boj sama se sebou, s myšlenkou, jestli se nevrátit domů a nasednout do auta a být na místě za 40 minut. Nakonec jsem si řekla, že to přeci nemůžu vzdát, zvuk navigace jsem si zesílila na maximum a šlápla jsem do pedálů. Šlo to pěkně. Dojela jsem ke Klánovickému lesu, kde jsem na krásné asfaltce vedoucí skrze listnatý les minula dva pány, taktéž cyklisty. Navigace mi hlásila, že mám odbočit na lesní cestu. Nemám sice horské kolo s terénními plášti, ale nechtěla jsem riskovat, že zase pojedu špatně. Ukázalo se, že navigaci taky nemůžu stoprocentně věřit, protože jsem vzápětí vjela jsem do bláta, uklouzla a o kovový pedál si odřela nohu. Celá od bláta jsem se zvedla a vrátila se zpět na asfaltku, kde jsem potkala ty stejné cyklisty jako předtím. Nemáte zač za zpestření dne, pánové. No nic, co tě nezabije, to tě posílí.
Odřeniny nebyly tak zlé, bahno uschlo a postupně ze mě opadalo. Za lesem jsem si dala krátkou pauzu na pití a odpočinek. V tu chvíli mě povzbudila SMS s uznáním od kamaráda a nakopla mě vyrazit dál. Měla jsem ze sebe dobrý pocit a kochala jsem se přírodou. Kolem mě byla zelená pole a všude prosvítaly červené vlčí máky. Jaro bylo v plném proudu tak, jak ho mám ráda. Při cestě autem o tyto vjemy přicházím. Jelo se krásně, ale občas nějaký ten táhlý kopec, ze kterého mě bolely nohy, jsem musela zdolat. Tady se přiznám, že jsem občas musela seskočit z kola. Nezáleží jak, ale zvládla jsem to.
Nejsem bábovka!
Konečně se přede mnou začala rozprostírat místa, která důvěrně znám. Byla jsem už za humny. Směrová značka ukazovala směr Cerhenice, sousední obce Velimi. Navigace mě ještě zkoušela zavést zkratkou na nějakou travnatou cestou, ale po předchozí zkušenosti jsem radši zůstala na asfaltce. Trasa byla sice o něco delší, ale riziko dalšího pádu podstatně menší. Poslední kopec, při kterém jsem si málem sáhla na dno, projížďka přes Cerhenice a konečně Velim. Jupí!
U cedule na začátku obce jsem si udělala fotku, neskutečně šťastná, že jsem pokořila svůj cíl 55,6 kilometrů za 3 hodiny 10 minut čistého času. Jo! Nejsem bábovka! Teda, trochu jo, protože zpátky do Prahy už jsem to vzala vlakem, ale cesta tam se počítá a víc jsem sama sobě neslíbila. Jsem prostě dobrá. Říkají to i moji přátele na Facebooku, kam jsem hned sdílela pořízenou fotku. Však to znáte, k čemu není důkaz, jako by se nestalo.
Fotogalerie
Jana Sixtová
Jana pracuje na ústředí VZP ČR v Praze v tiskovém oddělení. Říká o sobě, že je nadšenou sportovkyní, která ovšem někdy těžce hledá motivaci. Vyzkoušela celou řadu sportů a sportovních stylů, pravidelně chodí na kruhový trénink a HIIT (intenzivní intervalový trénink). Fandí cvičení s vlastní vahou a chůzi. Když jí to čas dovolí, vyráží na dlouhé turistické pochody. V létě jezdí na kole nebo in-line bruslích a také ráda běhá.
Zaměření: Sport, turistika