Nymburský rodák Karel Palma (26) se začal věnovat kanoistice poté, co ho po zranění kolene při basketbalu přivedl do loděnice jeho kamarád. Bylo mu tehdy deset let. Přidal se do klubu a později pádloval pod hlavičkou Dukly Praha. Dařilo se mu, už jako junior sbíral medaile na mezinárodních závodech, přesto jsme se před pěti lety neseznámili na Labi, ale v kavárně, kterou otevřel se svou manželkou. Dnes tady sedíme u krbových kamen „U Čárlího“ a mě zajímá, jaká je cesta od úspěšného sportovce k úspěšnému kavárníkovi.
Karle, říkáš, že jsi začal svou kanoistickou kariéru v deseti letech, je to pozdě nebo tak akorát?
Pro kanoistiku je to tak akorát. Jedná se o poměrně specifický, jednostranný pohyb, je tedy fajn, když má dítě už z dřívějška všeobecnou sportovní průpravu, například gymnastiku, atletiku. A samozřejmě musí umět plavat.
Když se budeme chvíli bavit o kanoistice obecně, pro koho je vhodná?
Člověk musí být alespoň trochu pohybově nadaný. Pohyb na lodi není úplně jednoduchý, takže když je v začínajícím sportovci alespoň trochu talentu, je to jednodušší. Když dítě začne hrát fotbal, běhá, nemá kam spadnout. Na vodě se ale může trápit, často se padá do vody, což kdekoho odradí. Ale když se to naučí, je to radost. Jsi v hezkém prostředí, v přírodě. Dětství venku, není nic lepšího.
Co třeba fyzické předpoklady? Vhodná výška, váha?
Co se týče ideální kanoistické postavy, já jsem se vymykal, měl jsem 110 kilo a 196 cm, takže jsem patřil k největším, ale věnoval jsem se dvoustovce, což je sprintová disciplína a tam potřebuješ mít hodně síly, tam se moje výška i váha hodila. Při kilometrových závodech se víc dbá na to, aby závodníci byli spíš lehčí a atletické postavy. Na amatérské úrovni ale neexistuje špatný typ postavy.
Dobře, když se jako rodič rozhodnu dát dítě na kanoistiku, co mě čeká?
Hodně záleží, v jaké části roku dítě začne. Ideální je začít na jaře, kdy se se venku otepluje, celý rok se pak dítě učí na vodě. Přes zimu malé děti na vodu nechodí a věnují se jiné přípravě. Máme sice trenažéry, které pádlování simulují, ale není to ono. Spíš se děti v zimě věnují lyžím, posilování, běhání.
Jako rodič musíš počítat taky s tím, že v létě jsou přes víkendy závody, kam sice rodiče nemusí, ale určitě je fajn, když jezdí děti podpořit. Na druhou stranu je pádlování oproti jiným sportům celkem levné. Loď i pádlo ti půjčí klub a když se dítě rozhodne po půl roce skončit, zůstanou ti troje kraťasy a dvě trička, které můžeš využít i pro jiný sport.
Když už víš, že se pádlování věnovat chceš, jaký je ideální počet tréninků? Je v loděnici daný rozvrh?
V dětství se trénuje víceméně každý den. Tady v Nymburce jsou dlouhodobě volné čtvrtky a neděle odpoledne. Ale je to nastavené tak, že můžeš přijít kdykoliv, třeba i ve volný den. Samozřejmě záleží na časových možnostech každého. V dospělosti, pokud chceš být úspěšná, je to celodenní práce, dopoledne trénink, odpoledne trénink, sem tam volný den a volno po sezóně, ale je to profesionální sport, to znamená hodně každodenní práce.
Ještě tedy poslední všeobecná otázka, jaká jsou v tomto sportu typická zranění? Na co trpí kanoisté?
Většina pohybu jde přes ramena, takže ramena a záda. Neřekl bych, že nás trápí zranění, spíš dlouhodobé bolesti. Taky je rozdíl mezi kánoí a například kajakem, kdy na kánoi sportovec klečí na jednom koleni a pádluje jen na jednu stranu, takže se tělo zatěžuje velmi nerovnoměrně.
Ty nemáš žádné trvalé následky? Že bys třeba nedokázal zvednout ruku?
Jsem křivý. I pět let po tom, co se pádlování nevěnuju profesionálně, chodím s pravým ramenem dole, to je taková indispozice, ale dá se to určitě odbourat cvičením.
Zkoušel jsi i jiné typy lodí? Nebo byla kánoe jasná volba?
Šel jsem rovnou na kánoi, bylo to dáno i dobou, kdy jsem začínal. Tehdy platilo takové pravidlo, že kluci jsou kanoisté a holky chodí na kajak. Dnes už to tak samozřejmě není. Rozhodně tomu přispělo i místo, odkud jsem vzešel. V Nymburce se primárně “dělají” kanoisté, nezkoušel jsem tedy ani kajak, ani veslování.
Vzpomeneš si na svoje první velké závody? Kdy se poznalo, že můžeš být opravdu úspěšný?
Bylo to v mládežnických závodech. Existují závody olympijských nadějí, což je takové malé mistrovství juniorů. To se mi podařilo několikrát vyhrát. Pak jsem byl 3. na mistrovství Evropy juniorů a 7. na mistrovství světa, také ještě v juniorech. A za rok v seniorské kategorii jsem už pádloval za Duklu Praha.
Dukla je velmi známý klub i u laiků jako jsem já. Jak se z amatérského kanoisty stane profesionální?
Ve chvíli, kdy ti je 17, 18 a vyhráváš v Čechách, můžeš vyjet na juniorské zahraniční závody, zpravidla je to mistrovství Evropy a mistrovství světa. A když předvedeš dobré výsledky, což znamená umístění řekněme do 10. místa, všimne si tě profesionální klub. U nás jsou to Dukla Praha a USK Praha. Já jsem měl štěstí, po úspěších v obou závodech si mě pod sebe stáhla Dukla a nabídla mi podmínky pro trénování i plat. Zaplatili mi tréninkové kempy, soustředění, dali mi novou loď, zkrátka se o mě postarali.
Bohužel když se ti tenhle přelomový rok mezi juniory a seniory nepovede, je to pak hodně těžké. Najednou je ti 18, máš po maturitě, měl bys jít na vysokou nebo pracovat, ale ty ještě chceš zkoušet naplno pádlovat a věříš, že si tě ještě někdo všimne, ale když se ti to nepovede v několika klíčových závodech, je to extrémně těžký.
To zní trochu jako draft v hokeji, máš jeden rok, jeden pokus a ten určí, co bude dál.
Tak nějak. Máš rok v mladších juniorech. Když se nepovede, můžeš zkusit rok ve starších. Pokud se nevyvede ani ten, už je to špatný. Jsou i závodníci, kteří dálkově studují a hodně je podporuje rodina tím, že je živí, financuje jim přípravu, ale je to hodně peněz. Pak je to těžké, kluci se smlouvou v profi klubech jedou v zimě pádlovat do USA, Portugalska, kde je teplo a ty jsi na Labi a na vodu se ti chodit nechce, protože mrzne.
Ty jsi profi smlouvu měl, jak se ti v Dukle dařilo?
Tenkrát jsem se umisťoval v prvních patnáctkách, dvacítkách, což není na mladého závodníka nejhorší, nebyl to špatný start. Nicméně pak přišlo vyškrtnutí dvoustovky (závodu na 200 metrů) z olympijského programu. A když se najednou věnuješ neolympijské disciplíně, podpora trochu vázne, a hlavně je demotivující vědět, že se na olympiádu nikdy nepodíváš.
Takže prvotní impuls k pověšení pádla na hřebík byla ztráta olympijských nadějí?
Byl to jeden z těch velkých důvodů. Přece jen účast na olympiádě je pro každého závodníka velký cíl. A najednou víš, že se to nestane. Pak se to kupilo. Kanoistika není tak populární a bohatý sport, aby tě dobře živila neolympijská disciplína. Bylo mi 21 a chtěl jsem žít hezký život, dobře se uživit. Takže i peníze hrály roli. V té době jsem se hodně pohyboval po pražských kavárnách. Vždycky mě bavila kultura kaváren z pozice návštěvníka, zajímala mě káva, po sezóně jsem pracoval v kavárnách na brigádě a časem bylo i jasné, že je se sportem konec.
To zní jako velké rozhodnutí. Určitě nepřišlo přes noc. Byl to měsíční proces, půlroční?
Půlroční, od první myšlenky. Samozřejmě to nebylo snadné, v loděnici jsem strávil v podstatě půlku života, bylo to tam pro mě vším, neuměl jsem prakticky nic jiného. Ale bylo mi 21 a věděl jsem, že čím víc se v tom budu plácat, tím to bude horší.
Musím se zeptat, co na takovou změnu říkali rodiče?
Naši v té době trávili hodně času tím, že jezdili na závody a podporovali mě. Dávalo jim to i jistý smysl života, takže z toho nebyli úplně šťastní. Na druhou stranu mě do ničeho netlačili. Tou dobou se rozhodli prodat domek v Nymburce, kde jsem vyrůstal, což jsem hrozně nechtěl. A najednou do sebe všechno zapadlo, věděl jsem, že mě gastro baví a v Nymburce žádný podobný podnik, co jsem si vysnil v hlavě, není. Měl jsem nápad, měl jsem místo a měl jsem partnerku se zkušenostmi s gastronomií.
Nebyl to tedy úplně střemhlavý skok z vody na souš, jak se na první pohled mohlo zdát?
To úplně ne, ale samozřejmě to bylo hodně náročné. Člověku se úplně změní denní biorytmus. Byl jsem zvyklý vstát o půl osmé ráno, v půl deváté být v loděnici, dát si oběd, po obědě hodinu spánku, odpoledne zase na loď. Měl jsem režim sportovce a třeba po poledním spánku se mi stýskalo ještě tři roky. Najednou bylo všechno jinak, denní režim i fakt, že jsem při různých brigádách měl místo svého trenéra cizího šéfa. Ale ten proces byl promyšlený, promyšlený velmi mladým člověkem, takže dneska bych to viděl možná trošku jinak, ale rozhodně bych nic neměnil.
A najednou jsi šéf ty, protože sedíme ve tvé kavárně, respektive tvé a tvojí manželky.
Takže manželka je šéf.
Samozřejmě. V začátku jste tedy měli rodinný domek, který bylo potřeba přestavět na kavárnu. Myslím, že tehdy se velmi hodilo mít sílu v rukou.
To bezpochyby. Snažili jsme se toho co nejvíce zvládnout svépomocí, nicméně nejsem ani truhlář, ani zedník, takže na velké a důležité věci jsme si raději povolali odborníky.
Přízemí domu jste kompletně předělali a nahoře i za provozu kavárny bydleli?
Úplně v začátku ano, ale nabízeli jsme mnohem menší sortiment, nedělali jsme snídaně, takže v prvním patře jsme měli garsonku. Postupně se naštěstí návštěvnost i nabídka rozrůstala, takže nám ubýval prostor na život a z garsonky se stával sklad, nezbývalo než se přestěhovat.
Kolikátý rok už kavárna funguje?
Právě slavíme 5. narozeniny.
Když se ještě vrátím k vodě a k Nymburské loděnici, chodíš se tam ještě podívat, zavzpomínat si?
Určitě, každý rok spolupracujeme na velmi oblíbených dětských závodech Nymburská pětistovka. Zajišťujeme kávový catering. Celý výtěžek z občerstvení věnujeme oddílu na nákup vybavení, lodí atd. Chodím tam i soukromě, jak nejčastěji zvládnu, projet se na kánoi nebo si zaposilovat. Začal jsem se věnovat i dračím lodím, což je takový hezký kanoistický důchod. Když umíš pádlovat a máš ještě trochu fyzičku, kluci pro tebe v lodi vždycky najdou místo.
Na Nymburském festivalu dračích lodí jsi tedy aktivní účastník?
Aktivní jako pořadatel, taky tam vaříme kávu, zasadili jsme se o to, aby se tam přestal vařit turek.
Úplně poslední otázka, co nejlepšího ti kanoistika dala?
Plno skvělých věcí, dala mi 11 let pohybu venku, dala mi houževnatost a chuť dotahovat věci do konce.
Fotogalerie
Petra Škarecká
Petra pracuje na nymburské pobočce VZP ČR, původně působila jako zdravotní sestra. Chová celoživotní lásku ke knihám a cestování. Ráda poznává nová místa i lidi, ale především je mámou dvou dcer, jimž věnuje maximum svého volného času. V průběhu let si našla zálibu v běhu, ačkoliv časy ani vzdálenost si nikdy neměří a běhá jen pro dobrý pocit. Neholduje vaření a kuchařky tak v její knihovně prostor nezabírají. Panicky se bojí žab a miluje Harryho Pottera.
Zaměření: Sport, zdravý životní styl, volný čas